„Adopce je odsouvána na poslední místo, když páry řeší neplodnost.“ říká terapeutka Lenka Pelechová

Neplodnost je trauma. Mnoho párů, které roky řešily dlouhodobou neplodnost, se nakonec stává náhradními rodiči. Být náhradním rodičem je krásné, úlevné a také náročné, naplní to mnoho z rodičovských potřeb. Také je toto rodičovství jiné než to, které bychom žili s dětmi, které by se nám byly narodily. Proč je náhradní rodičovství jiné? Jsou tu hned dva hlavní důvody. Do náhradních rodin přicházejí děti, které zažily tu největší ztrátu ve svém životě – ztrátu svých rodičů, kořenů, mnohdy se na tato zranění nabalují další zranění v podobě osamoceného pobytu v porodnici, ústavu apod.


Dnešní rozhovor se bude podrobněji věnovat právě druhému důvodu, a tím je nedobrovolná bezdětnost.


Neplodnost adopcí nekončí. Mnoho našich potřeb náhradní rodičovství naplní, ale zůstávají tu mnohá zranění z předchozí doby. Témata a pocity související s neplodností se vrací, někdy zasahují a bolí více, jindy je to lepší. To, jak máme tato témata zvědomělá, otevřená, odpracovaná a ošetřená, má pak přímou vazbu na to, jakými jsme následně náhradními rodiči a na to, jak moc jsme uvnitř křehcí. Proč? Jednoduše řečeno, podvědomě nečekáme od našich přijatých dětí, že zalepí a nějak zahojí to prázdné místo po dětech, které se nám měly narodit.




Pojďme si o tomto tématu hlouběji popovídat s Mgr. Lenkou Pelechovou, která už mnoho let terapeuticky pracuje s páry, které žijí dlouhodobou neplodnost. Jedna z cest, kterou se tyto páry následně ubírají, je také náhradní rodičovství.


Leni, ty jsi diagnózu neplodnost přirovnala velmi trefně k rakovině. Povíš nám prosím o tom, jak toto období páry prožívají?


Ano, zpravidla je to v momentě, kdy se páry nemohou smířit s tím, že jejich dítě nebude počato přirozenou cestou, ale bude potřeba pomoci lékařů. Společně pak hledáme cestu ke smíření. Smyslem je nemoc detabuizovat. Pochopit, že neplodnost je nemoc a má svoje vyšetřovací metody a daný postup v léčbě. Smyslem je ukázat, že cesta, jak dosáhnout cíle, je stejná jako u jiné nemoci. V našem případě jde o početí a porod zdravého dítě. V druhém případě, jak se co nejlépe uzdravit. Lékaři konají v podstatě to stejné. Naštěstí na rozdíl od rakoviny v léčbě neplodnosti nejde o život.

"IVF (in vitro fertilizace – umělé oplodnění) je cesta dlážděná frustrací a bolestí v srdci. Ale také vděčností, že laboratorní techniky mohou pomoci. To dává párům vůli vášnivě bojovat za něco, co mnozí před nimi nikdy neměli". Lenka

Pokud k početí opakovaně nedochází, začíná proces vyšetřování anebo rovnou umělého oplodnění. To je situace, která mnohé páry poznamená na celý život.


A nejenom moje praxe je toho důkazem. Zastávám názor, že je důležité pochopit mechanismus vzniku nemoci a jeho následnou léčbu, abychom lépe pochopili životní situace bezdětných párů a jejich sociálního fungování. Jistě by mi dali za pravdu i další kolegové, kteří se o ženy – páry starají. Situace je nedobrovolným stavem, kdy partneři si přejí mít dítě, ale početí nebo těhotenství doprovází obtíže.


Na začátku zažijí tyto páry bolestivý střet s realitou.

Pokud se párům zpravidla nepodaří otěhotnět do jednoho roku, přicházejí na kliniku za účelem léčby neplodnosti. A jak víme, neplodnost je nemoc páru. Při sdělení diagnózy mnohdy zažívají bolestivý šok. Nikdo nikdy nesnil o tom, že svoje dítě zplodí pomocí metod asistované reprodukce. Páry poté opouštějí kliniky a potřebují čas, aby se se sdělením lékaře vyrovnaly.


Tohle vyslechnout musí být hodně těžké. Ale tím náročné situace bohužel nekončí…


Po vstupní konzultaci je zpravidla naordinováno velké množství speciálních vyšetření. Bohužel většinou je musí podstoupit ženy. Není výjimkou, že dochází k popření diagnózy: „Nesmysl, co ten doktor říká, jiní mají horší hodnoty a už porodili!” a ke smlouvání: “Když teď přestanu kouřit, třeba se ten spermiogram spraví. Přece to není tak strašné.“

Někdy také netrpělivě čekají na konkrétní potvrzující výsledek – tzv. viníka: „Konečně se to potvrdilo, je to endometrióza, a ještě máme špatný spermiogram.“ Obracejí se na alternativní medicínu, nebo hledají duchovní či karmickou příčinu, není výjimkou, že navštěvují vědmy, aby je uzdravili. Vše se odvíjí od rozsahu a závažnosti výsledků proběhlých vyšetření. Ke smíření mnohdy dochází až s opakujícími se IVF cykly, i když k plné akceptaci nemoci nemusí dojít nikdy.




Vnímám, že smířit se s neplodností je těžké.


Ano, z tohoto důvodu je pro páry velmi přínosné mít terapeuta, který jim ukáže způsoby, jak se orientovat v extrémních emocionálních vzestupech a pádech umělého oplodnění. Párům pak lépe napomáhá pochopit, jak se myšlenky během léčby neplodnosti mění. Mnohdy je potřeba ženy naučit, jak mohou lépe komunikovat o svých potřebách s partnerem, jak se naučit zpracovávat špatné zprávy nebo jak zvládnout novou diagnózu, tedy další překážku na cestě za rodinou. Terapeut jim pomůže pozitivně posilovat myšlení, aby se netočili ve spirále úzkosti a depresí, které jsou bohužel velmi časté. Naučí je umět bojovat proti náporu změn, aby dokázali zabránit dotěrným negativním myšlenkám.


Souhlasím s tím, že spoléhat se na úspěch IVF nemusí být vždy nejlepší volbou. Co brání párům, které k tobě přichází, jít cestou adopce nebo pěstounství dříve?


Akceptaci alternativních řešení, tedy přijetí adoptivního nebo pěstounského rodičovství (kde původním rodičům zůstávají rodičovská práva), mohou bránit vlastní představy nebo předsudky. Jistou překážkou bývá také mediální prezentace genetického či biologického rodičovství klinikami pro léčbu neplodnosti. Kromě sladkých fotografií zdravých novorozenců používaných k ilustraci IVF služeb existuje také ta temná a méně šťastná strana umělého oplodnění, kterou jsou opakované neúspěchy a s tím spojená velká psychická a finanční zátěž. A to si některé páry nemusí na začátku léčby uvědomit. Protože naděje na vlastního potomka se nechce nikdo dobrovolně vzdát. I když metody asistované reprodukce výrazně zvýšily šance párům na geneticky vlastního potomka, ne vždy ještě znamená ve všech případech jistý úspěch. Spoléhat na umělé oplodnění se nevyplácí.


Stát se náhradním rodičem může být určitým řešením této těžké situace. Jen si tak přemýšlím, v které fázi je asi nejlepší přemýšlet a následně žádat o děťátko do adopce nebo pěstounství? Co myslíš?


Pokud bych správně odpověděla na tvoji otázku, párům by měly být předloženy všechny možnosti, jak se stát rodičem minimálně po ukončení vstupních vyšetření. Tedy v momentě, kdy gynekolog má veškeré podklady z vyšetření a předkládá párům postup léčby a naději na úspěch. Jak jsem výše uvedla, v průběhu terapie IVF se velmi často postoje k léčbě u páru proměňují. Opakující se nezdary mnohdy přinášejí otázky, zda má léčba ještě smysl. Páry jsou fyzicky a psychicky vyčerpány a mnohdy je to právě moment, kdy uvažují o adopci nebo využití darovacího programu. A to je pro ně nové téma k diskuzi. Mnohdy jeden z páru v léčbě pokračovat chce, ale druhý s léčbou zásadně nesouhlasí. Pokud vyčerpáte vlastní genetický materiál, nabízí kliniky ještě možnost darovacího programu nebo náhradního mateřství. Jenom velmi málo párů přijde do poradny a řekne, že je přesvědčený o adoptivním rodičovství. Pokud budu vycházet z mé praxe, tak rozhodnutí se odvíjí od závažnosti diagnózy. Tady je potřeba skutečně velmi otevřeně diskutovat, jak se jejich další cesta za miminkem bude odvíjet. Mnohdy tato situace nastane až po několika letech.


Nejvýznamnějším faktem pro páry je, že není snadné mít miminko ze zkumavky.


Stále jsem v konečném důsledku svědkem, že možnost adopce je odsouvána až na poslední místo. Platí, že adopce je záložní varianta. Mnoho párů pozastaví nebo ukončí IVF kvůli financím nebo z důvodu silného duševního vyčerpání. Ale ukončení kolotoče za umělým oplodněním nemusí znamenat konec cesty za rodinou. Párům opakuji, že dárcovská vajíčka, adopce embryí nebo spermatu, náhradní mateřství a adopce jsou všechny dostupné možnosti, jak založit rodinu. Ale také, že vybrat si „NIC“ z toho, je naprosto v pořádku.


Ano, vybrat si bezdětnost je také legitimní volba. Pokud se tedy rozhodneme být náhradními rodiči, co pro sebe a následně pro naše přijaté děti můžeme udělat? Máš nějaká doporučení?


Dá se naštěstí konat mnoho. Práce na sobě je celoživotní úkol. Péče o děti je velmi náročná a o ty přijaté nespočetně více. Celý ten kolotoč emocí, které páry zatěžoval v průběhu léčby nebo příprav mnohdy prověřil nejen je, ale i blízké okolí. Nicméně podstatou nadále zůstává péče o vlastní tělo a duši. Ne nadarmo se říká, že nejdříve musí být dobře nám, pak bude i těm ostatním.

Přípravy páru na adopci, přijetí miminka, jednání s úřady, lékaři, ukončení zaměstnání a další denní životní strasti mnohdy nevedou k úsměvu, ale k úplnému vyčerpání. Ani maminkám na mateřské dovolené se nevyhýbá syndrom vyhoření. Je mylné se domnívat, že mateřství s sebou nese jenom pozitivní emoce.

Bez pomoci a její akceptace, nastavení vlastních hranic, umění říct ne a podpory daleko nikdo nedojde. Péče o sebe, vlastní saturace potřeb je naše nejdůležitější hodnota. Ta se nikdy neodvíjí od vykonané péče ostatním.

Co se týká adoptovaných dětí, jsem poměrně konzervativní a v názorech vycházím z profesora Matějčka. Nejdůležitější podmínkou dobrého rodičovství je jeho bezpodmínečné přijetí. Nebát se přijmout své náhradní rodičovství za své, nemít přepjatá a nadměrná očekávání k dítěti nebo nepřiměřené požadavky na něj. A především svoje rodičovství sdílet, neizolovat se od ostatních, žít v pravdě a nikdy dítěti nelhat.


Zdroj: https://dobrarodina.cz/blog/adopce-je-odsouvana-na-posledni-misto-kdyz-pary-resi-neplodnost-rika-terapeutka-lenka-pelechova/


7 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše