Neviditelní truchlící

Smutek, který není vidět, často zůstává nejtišší a zároveň nejtěžší. V poradenské praxi se setkáváme s lidmi, jejichž zármutek nebyl nikdy pojmenován, protože nestáli v centru pozornosti, nebyli „těmi hlavními“ nebo se sami stáhli, aby nezatěžovali své okolí. Přesto právě oni nesou bolest hlubokou a trvalou. Text článku se věnuje fenoménu neviditelných truchlících a tomu, proč je důležité, abychom jim uměli dát prostor, uznat jejich prožívání a nabídnout jim podporu, kterou často nikdy nedostali.

Neviditelní truchlící: Kdo jsou a proč o nich nemluvíme

Neviditelní truchlící jsou lidé, jejichž zármutek se odehrává mimo hlavní pozornost okolí. Může jít o prarodiče, sourozence, starší děti, partnery, přátele nebo další blízké osoby, které nebyly považovány za „primární“ pozůstalé. Jejich vztah k zesnulému je však často hluboký, intimní a nezaměnitelný. Jen nesplňuje tradiční představu o tom, kdo „má právo“ truchlit nejvíce.

V praxi vidíme, že tito lidé často mlčí. Ne proto, že by jejich bolest byla menší, ale proto, že si nejsou jisti, zda je bezpečné o ní mluvit. Mají pocit, že by „neměli zabírat prostor“, že jejich smutek je méně oprávněný, nebo že musí být oporou pro někoho jiného. Jejich ticho však někdy nese hlubší zoufalství než hlasitý pláč.

Jak se neviditelný smutek projevuje

Neviditelný zármutek může mít mnoho podob. Často nejde o dramatické projevy, ale o jemné signály, které bývají okolím přehlíženy:

• ústup do izolace a snaha nepřidělávat starosti ostatním

• racionální, „příliš klidná“ reakce, která maskuje hlubokou bolest

• zvýšené fyzické potíže (nespavost, bolesti hlavy, napětí, zažívací potíže)

• tvrdá sebekontrola, aby neukázali emoce, které považují za nepřípustné

• snaha být „silnější než ostatní“, i když uvnitř docházejí síly

• přehnaná péče o druhé, která slouží jako únik od vlastního smutku

  
  

Když jejich zármutek není uznán ani pojmenován, může se postupně prohlubovat a zůstávat uvnitř bez možnosti uvolnění. Takový tlak přispívá k riziku komplikovaného truchlení, depresí, úzkostí či zhoršení mezilidských vztahů.

Perinatální ztráta je bolest, která dopadá na celou rodinu

V oblasti perinatální péče se často zaměřujeme především na matku a zcela oprávněně. Její tělo i psychika nesou přímé důsledky ztráty.

Ale vedle ní stojí i další, jejichž bolest zůstává skrytá:

• otec, který má být „opora“, a proto často své prožívání potlačuje

• prarodiče, kteří přicházejí nejen o vnouče, ale i o radost svých dětí

• sourozenci, kteří ztrátu vnímají podle svého věku, ale nemají slov

• rodinní příslušníci, kteří „nechtějí překážet“ v procesu truchlení

  
  

Každý z nich potřebuje jiný typ podpory, ale společným jmenovatelem je právo na projevení smutku.

Proč nestačí říct: „To bude dobré“

Neviditelní truchlící často dostávají dobře míněné, ale nefunkční věty:

• „Buď silná, musíš držet rodinu.“

• „Ty to zvládneš, jsi přece racionální.“

• „Nechci tě rozesmutnit, proto se neptám.“

  
  

Tyto věty sice míří k útěše, ale ve skutečnosti bolest jen prohlubují. Vytvářejí pocit, že smutek je nevhodný, neprojevuje se správně, nebo by mohl někoho zatížit.

Správná podpora spočívá v uznání: „Vidím, že i pro tebe je to těžké. A máš právo o tom mluvit.“

Co mohou udělat profesionálové i blízcí

Abychom neviditelným truchlícím pomohli, potřebujeme:

• dát jim prostor mluvit, i když nejsou „první v pořadí“

• aktivně se ptát, ale nevtíravě

• nabídnout jim podporu, kterou si možná nedovolí sami vyhledat

• uznat jejich vztah k tomu, kdo zemřel

• respektovat jejich tempo, potřeby a způsob prožívání

• zapojit je do rituálů, pokud o to stojí

• nabídnout odbornou péči, pokud se zármutek komplikuje

  
  

Když dáme jejich bolesti legitimitu, může se začít přirozeně integrovat do života.

Pokud smutek nemá místo, kde by mohl být vysloven, stává se těžším. Neviditelní truchlící žijí často mezi námi: prarodiče, sourozenci, otcové, blízcí přátelé a mnozí další, jejichž vztah ke ztrátě nebyl společensky rozpoznán. Přesto si nesou příběh, který potřebuje být vyslechnut, aby se mohl stát součástí života, ne jeho skrytou trhlinou.

V IPSP vytváříme prostor právě pro tyto příběhy. Nabízíme odbornou podporu lidem, kteří ztratili někoho blízkého, ale jejich bolest zůstala bez odezvy. Pokud cítíte, že se vás toto téma dotýká, nebo máte ve své péči někoho, kdo žije s nepojmenovaným zármutkem, rádi vás přivítáme v konzultaci. Společně můžeme hledat cestu, jak dát smutku tvar, hlas a bezpečné místo, kde může být přijat, uznán a postupně začleněn do života.

Celé znění článku naleznete zde: https://www.flowee.cz/rodina-a-deti/16238-nejbolestnejsi-smutek-je-ten-ktery-nevidime-psycholozka-o-tech-jejichz-zarmutek-jsme-prehlizeli/amp

Tým IPSP