Jak žít dál po ztrátě dítěte?

Zpráva o smrti maminky jedné z obětí prosincového útoku na Filozofické fakultě otevřela další vrstvu bolesti. Připomíná, jak hluboký, těžko sdělitelný a dlouhodobý může být zármutek po dítěti.

"Truchlící člověk nejvíce ocení autenticitu a trpělivost. Právě tím vzniká prostor pro naději. Nemusí to být ve slovech, ale v tom, že někdo zůstává nablízku, i když není co říct."

Ztratit dítě při násilném činu je bezpochyby jednou z nejničivějších zkušeností, jaké si lze představit. Když navíc dojde k tomu, že takto zlomený rodič sám svůj život ukončí, odhaluje to hloubku bolesti, která se v tichosti a osamění rozprostře do každodenního bytí. Připomíná nám, že ztráta dítěte může být natolik ochromující, že pro někoho přestane být život dál snesitelný. Takový akt není výrazem slabosti, ale voláním o úlevu, které přichází v tichu a osamění, často bez možnosti podpory, kterou by si zasloužil každý truchlící rodič.

Tragédie, která zasáhla studentku filozofické fakulty, měla zjevně dalekosáhlý dopad – nejen na spolužáky, veřejnost, ale především na její nejbližší. Smutek rodiče, který ztratí dítě, je mnohovrstevnatý. Může být provázen hlubokým traumatem, ztrátou smyslu života, zpochybněním vlastní existence. Když bolest přeroste možnosti vnitřního i vnějšího unesení, stává se, že člověk již nevidí žádné „zítra“.

V období, které následuje po takto náhlé a násilné ztrátě, je psychická zátěž enormní. Není to jen smutek – je to dezorientace, fyzické vyčerpání, hluboká beznaděj, často i trauma. U truchlících rodičů může být tato zkušenost tak intenzivní, že dočasně nebo trvale ztratí schopnost vnímat jakoukoliv budoucnost.

Je důležité, abychom se jako společnost dokázali dívat na podobné události s pochopením a citlivostí. Abychom nabízeli pomoc dřív, než člověk dojde na samý kraj svých sil. A zároveň abychom netlumočili zkratkovité soudy, ale dokázali se dívat na truchlícího člověka s úctou a respektem k jeho příběhu.

Tato tragédie nás znovu staví před naléhavou otázku: "Jakou péči a oporu skutečně nabízíme těm, kdo ztratili své dítě? Jsme jim nablízku jen ve chvíli tragédie, nebo i týdny, měsíce, roky poté?"

Ztráta nekončí pohřbem ani jedním vyjádřením soustrasti. Psychologická, sociální i spirituální podpora je často potřeba dlouhodobě – i s vědomím, že některé bolesti nelze zahojit, ale lze s nimi pomalu a důstojně žít, pokud na to člověk není sám.

Prosím, pokud se cítíte přetížení, sami prožíváte ztrátu nebo jste v kontaktu s někým, kdo jí prochází, neváhejte vyhledat odbornou pomoc. Není třeba být na to sám.

👉 Celý rozhovor najdete zde:

https://www.emimino.cz/clanky/jak-zit-dal-po-ztrate-ditete/

Děkuji paní redaktorce za možnost být součástí rozhovoru, který se snaží nabídnout porozumění a respekt – těm, kdo ztrátu zažili, i těm, kdo je chtějí citlivě doprovázet.

Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast rodině, přátelům i všem, kteří nyní drží v srdci dvě ztracené ženy – dceru a její maminku.

Tým IPSP.