Nikdy mě nenapadlo, že by se mi tohle mohlo stát. Byla to pro mě věc, která se v mém okolí nikdy nestala a neděla. Slova jako potrat, neplodnost nebo IVF kolem mě procházela velkým obloukem. Byla to bublina mimo mou realitu. Já jsem zdravá. Mě se „tohle“ nikdy stát přeci nemůže. A přesto stalo.
Rozhodli jsme se s partnerem po nějaké době vztahu pokusit o miminko. Já už měla v té době doma syna z předešlého manželství a vše bylo naprosto v pořádku. Otěhotněla jsem hned a těhotenství neprovázela žádná komplikace. Jen snad to, že se syn narodil o tři týdny dříve, ale je zdráv. Zcela upřímně jsem si myslela, že budu opět těhotná hned. Proč by to nešlo opět tak rychle? V té době nebyla ani příznivá situace v práci, takže ideální čas. Ale jak se říká, řekněte své plány nahlas a ten nahoře se vám vysměje. V té době odcházela kolegyně do nové práce a přála mi: „Abych miminko do 40 stihla“ (bylo mi 37). Jen jsem si v duchu pomyslela, tak to rozhodně dvakrát. Po nějaké době snažení jsem šla na preventivní kontrolu ke svému gynekologovi a ten mi řekl, že bychom to měli začít řešit. Že není čas čekat kvůli věku a případnému proplácení IVF cyklu pojišťovnou. Doma jsme to řešili ze všech stran, úplně jsme do toho nechtěli, snažili jsme se asi půl rok. Nakonec jsme si řekli, že se necháme alespoň pořádně vyšetřit a uvidíme. U mě bylo vše v pořádku u partnera horší spermiogram. Paní doktorka v CAR doporučila IVF s ohledem na můj věk a spermiogram. Souhlasili jsme, nechtěli jsme litovat toho, že jsme to nezkusili. I když jsem z toho úplně nadšená nebyla a hrozně jsem se bála narkózy, v té době jsem ovšem netušila, že budu mít za dva roky narkózy čtyři. Z IVF se podařili dvě embrya, která se posílala na genetiku, ať máme vše v pořádku. Zdravé se nám vrátilo jedno. V lednu 2021 nás tedy čekal embryotransfer a začalo nejhorší období našeho život.
Začalo to krásně, menstruace nepřicházela a já si udělala test a byly tam dvě čárky. Pocit
neskutečného štěstí a úlevy, že se to povedlo, cítím ještě teď. Příroda nám nadělila vánoční zázrak. Okamžitě jsem šla na pracovní neschopnost. Bylo to v době, kdy řádil Covid a já jsem chtěla být v bezpečí doma. Vše se vyvíjelo naprosto v pořádku, zlom nastal až na 1. screeningu, kde jsem musela jít bez partnera kvůli Covidu. Ultrazvuk miminka byl v pořádku, ale nevyšly mi dobře výsledky testů z krve, hrozilo zvýšené riziko preeklampsie a růstové restrikce plodu. A hlavně pozitivní riziko na Downův syndrom.
V tu chvíli jsem byla naprosto v šoku, s pláčem jsem volala partnera, ať přijde, že je miminko možná nemocné, že musíme na genetiku naplánovat vyšetření. Paní doktorka se nás snažila uklidnit, že je to zatím jen riziko, a že uvidíme, co bude dál. Musíme udělat další krevní odběry. Měli jsem čekat asi tři dny, než nám lékařka zavolá, jak to dopadlo. Byly to dny, kdy jsem nemyslela na nic jiného, v té době jsem větší stres asi nezažila. Nakonec zazvonil telefon a skvělá zpráva, miminko je v pořádku. Neskutečně se mi ulevilo, brečeli jsme doma všichni a začali se radovat. Ještě mě čekal v 16. TT kontrolní ultrazvuk, kvůli zvýšenému riziku růstové restrikce. Tam mi řekli, že je vše v pořádku, jen kostičky vypadají o něco menší – zaostávaly v růstu asi o necelých 14 dní. Jenže paní doktorka na genetice začala být nervózní, že to dobře úplně není, protože mám riziko růstové restrikce plodu. Nasadili mi ještě léky na ředění a krve, a že musíme vyčkat na ultrazvuk ve 20. TT a tam se to rozsekne. Začal měsíc šíleného stresu a
nervů, jak tohle dopadne. Upadala jsem do stavů, kdy jsem si říkala, že to nemůže dopadnout dobře a pak se zase snažila si to nepřipouštět. Nějak jsme doma fungovali, ale hodně těžko. Vlastně ani tehdy nevím, kdy jsem paní Lenku našla. Na mě na IG vypadla její stránka, že řeší prenatální ztráty a krizové intervence a poradenství. Nějaká intuice mi říkala, že si mám kontakt uložit. Nastal den kontroly a bylo
všechno špatně. Kostičky miminku nerostly, začalo v růstu padat i bříško i hlavička. Skoro vše zaostávalo v růstu, už o měsíc. Naštěstí v této době mohl být už se mnou u vyšetření partner. Poprvé viděl naše miminko na ultrazvuku a musel slyšet tohle . „Je to špatné“, řekla paní doktorka a navrhovala ukončit těhotenství. Měla jsem tmu před očima. Jako jak ukončit? To jako chcete po mě, co? Byla jsem v šoku. Vždyť je vše v pořádku, miminko je zdravé. Moc si nepamatuji, co bylo dál, jen pláč v ordinaci a zoufalství. Dali nám pak nějaký čas (14 dní) se ještě rozhodnout, co dál. Měli jsme schůzku s paní primářskou z neonatologie. Ale miminko je moc malé, nebyla by ani
možnost ho napojit na přístroje. Záchrana téměř nulová. Navíc se dále našla patologická
placenta. Přes velkou bolest v srdci jsme se těhotenství rozhodli ukončit. Byl to 23 týden
těhotenství.
„Co budeme dělat, kdo nám pomůže?“
Vzpomněla jsem si na kontakt uložený v mobilu a hned v autě jsem kontaktovala paní Lenku. Okamžitě reagovala, povídaly jsme si ještě v autě, udělala si na mě hned čas. Bohužel jsme od sebe daleko, ale hned mi řekla, že si mě vezme i přesto do péče a že pokud mi to nebude vadit, budeme vše řešit online. Spojily jsme se hned druhý den a vše se mnou probrala, plakala, když jsem plakala já, objímala mě na dálku jako máma, která ví… naprosto jsem se mohla otevřít. Vše ze sebe vysypat. Cítila jsem úplně zlomená, vnitřně roztrhaná, srdce mi pukalo na milion kousků. Výčitky svědomí, že to my uděláme to rozhodnutí, mě strašilo. Ubezpečila mě, že vše, co cítím je naprosto v pořádku, že je to obrovská bolest, a že mám nárok na tohle vše a cítit. Do zákroku chyběl necelý týden.
„Měla jsem kolem sebe rodinu, ale nikdo vás tak nemůžu plně pochopit, dokud se vám to nestane“
Teď zpětně jsem za ten týden času vděčná. Lenka mě navedla, jak se s miminkem rozloučit doma, které kroky udělat a jaké jsou možnosti v nemocnici. Některé kroky jsem nechápala, k čemu jsou a proč se dělají, chtěla jsem vše mít rychle ukončeno a už nic neřešit. Ale ona mě vedla k tomu určité věci udělat, aby jich zpětně nelitovala. V tom šíleném pekle jsem se necítila tak sama, každá terapie pro mě byla malý krůček se zase odrazit ode dna. Byly jsme v kontaktu také přes textovky, takže věděla, co se s námi děje i v nemocnici. Ihned po porodu (potratu, ale pro mě porodu) jsem ji opět kontaktovala, když nás pustili domů. Mohla jsem ji vše popsat, co se dělo v nemocnici, do poslední detailu a vysypat ze sebe naprosto vše. Podporu a pochopení jsem měla maximální. Připravila mě na období šestinedělí, co se bude se mnou dít. Ze mě čekají jako na horské dráze. Někdy si říkám, co by se dělo, kdybych tuto terapii a okamžitou pomoc neměla? Asi bych to zvládla, určitě nějakým způsobem ano, musela bych.
„Ale za mě to byla nejlepší investice, kterou jsem mohla své zraněné duši, a hlavně srdci dát".
Necítila jsem se na to všechno sama, samozřejmě, že jsem měla maximální podporu
partnera, ale ona mi pomáhala jako žena a máma "andílka“. Věděli jsme, že se chceme ještě o miminko pokusit, že jsme si vytáhli Černého Petra a měli jsme jen smůlu. Už se to nestane!!! Otěhotněla jsem asi za dva měsíce. S Lenkou jsem se samozřejmě hned spojila a radovala se s námi. Ale strach byl obrovský, najednou se mi vše
vrátilo a rány se otevřely. Ale snažila jsem se myslet pozitivně. Tady je nová kniha a každé těhotenství je jiné. Nepřipouštěla jsem si, že by se něco mohlo stát, nebo se by se to mohlo snad opakovat. Byla jsem samozřejmě lékaři od začátku maximálně hlídaná. Každá kontrola, byl pro mě velký stres. Bohužel moje naděje a volání o duhové miminko nepřišlo. Vše se opakovalo jako přes kopírák, naprosto ve všem :(.
Další noční můra, která se zase děje. Takže závěr opět stejný. Jen se vše projevilo ještě dříve a růst miminka byl ještě horší než v předešlém těhotenství. Ukončili jsme ho v 18. TT. Začalo to vypadat na vzácnou genetickou vadu (nakonec se genetického nenašlo nic) a příčina nenalezena. Opět těžká růstová restrikce miminka. Ta bolest byla stejná, nemohla jsem tomu uvěřit, že se to děje znovu, a tak rychle, to není možné. Byl tu ten stejný pokoj, zase mě čekaly vyvolávací tablety a konec. V nemocnici jsem plakala partnerovi, že tady už nikdy nechci, že už to uzavíráme a po porodu končíme, protože na to už nemám. Rozdíl oproti předešlému těhotenství byl asi jen v tom, že jsem už věděla, co mě čeká, a že se i s touto další ztrátou budu muset naučit dál žít.
„Začínala jsem však ztrácet naprosto víru ve své tělo, co to se mnou je?“
Vyčítala jsem si to, že jsem pokažená, že se mnou něco je. Samozřejmě jsem byla s Lenkou opět ve spojení a vše jsme probíraly. Ona byla ta první, která mě navedla na poslední vyšetření, které mi ještě nedělali, a to byla imunologie. A já vnitřně cítila, že se tam něco najde a taky že ano. MBL deficit, imunitní porucha, která toto mohla způsobit. Vyléčit se nedá, ale je tam léčba, která by mohla být úspěšná. Někde v dálce jsem viděla světýlko. Věřila jsem, že by se to mohlo ještě povést s podporou léku a také mě drželo nad vodou to, že mám doma syna, a že se to musí přeci podařit zase. A chtěli jsme ještě využít tu naději, tu příležitost, podporu léků a nevyčítat si to. Rozhodli jsme se, že to opět zkusíme, dali jsme si však čas, tentokrát jsme čekali rok, čas bez lékařů a stresů. Měli jsme na klinice schované naše embryo. Takže jsme se rozhodli, začít tím, že mu dám
konečně šanci. Tentokrát bylo vše zajištěno léčbou ještě před embryotransferem a já jsem byla uklidněná, že se vše podchytilo a imunita funguje, jak má. Bohužel, i když bylo vše připraveno na maximum, nevyšlo to. Začali jsme se tedy snažit přirozeně, ale nějak jsme na to netlačili. Dvě čárky se mi ukázaly na testu za dva měsíce a já to přišla oznámit partnerovi bez velkých emoci. Věděli jsme, že pozitivní test je jen krůček, a že nám začíná období nervů a stresů. Taky padla věta: „Začátek je u nás v pohodě, tak zatím máme klid“. Jenže klid nebyl a já bohužel musím napsat, že se i mě dotkl termín zamlklého těhotenství. Nerozjela se nám srdeční akce, verdikt jasný – revize dělohy. Takže jsem opět kontaktovala Lenku, která mi ještě nastínila možnosti, jak se dá děloha
vyčistit. Byla jsem však rozhodnutá pro revizi, chtěla jsem vše zaspat, porodů a vyvolávaných potratů jsem už měla dost. Bohužel se u mě v děloze našlo velké množství hematomů a děloha byla prokrvená, lékaři se revize báli, takže řešení bylo opět vyvolávání. Dostala jsem tabletku a měla si vše protrpět doma. Zatnula jsem zuby a chtěla to mít za sebou, jenže první várka tabletek nezabrala, za týden jsem dostala další s tím, že takto by se to mohlo opakovat až 7x!! S paní Lenkou jsem vše probírala, měla jsem jí pořád na telefonu, vše jsme spolu řešili a shodly jsme se na tom, že tohle je v mé situaci opravdu na psychiku obrovský nápor a sama mi navrhla možnosti, co dělat dál. Kontaktovala ještě lékaře na klinice asistované reprodukce, kde by se na mě mohli podívat a popřípadě to vyřešit pro mě šetrnější cestou. Do toho byla
moje psychika už opravdu na dně, vracely se i všechny naše ztráty, ty bolesti, ty jizvy na srdci se zase otevřely, jako by to bylo dneska. Už jsem nemohla a věděla jsem, že tohle je asi konečná, že to už příště nechci zažívat.
„Nevím, co bych dělala, kdybych neměla terapii a možnost, vypovídat se, dostat pomocnou ruku a tipy na lékaře, co mi můžou pomoci“.
Nakonec jsme vyhledali jinou nemocnici, kde se vše vyřešilo naprosto bez komplikací a
během jednoho dne. Po revizi jsem byla asi týden doma na neschopence a poté jsem šla do práce. Potřebovala jsem mezi lidi a zaměstnat hlavu. Teď mi bude končit šestinedělí, ta bolest je menší, jak se říká, čas je nejlepší lék v tomto opravdu platí. Co bude dál zatím nevím, srdce mi říká, že máme ještě pokračovat, jenže zvládneme to? Nevím a na tuto otázku najdu odpověď asi jen ve chvíli, kdy to zkusíme. Ta naděje, že si ještě
chci pochovat naše malé miminečko mě pořád volá, ale je tu více okolností, které musíme zvážit, jakou cestou se vydáme. Každopádně je to nesmírně těžké najít víru v to, že to dobře dopadne. A třeba jednou, po té bouřce přijde to očekávané slunce a duha.
Tyto řádky píšu a chci vás motivovat, nebojte si říct o pomoc odborníkovi. Jsou tady lidé, kteří nám ženám pomůžou překonat tyto nelehké situace. Nevyřeší za nás naši bolest, naše zlomená srdce a prázdné náruče, ale pomůžou a vyslechnou, navedou na ten správný směr. Nemusíme na to být sami.
DĚKUJI za péči a pomoc z celého srdce.
Š. N. 09.07.2023