Být tou nejúžasnější mámou na světě

"Odešla jsem z ordinace té lékařky v centru asistované reprodukce a věděla jsem, že se tam už nikdy, opravdu nikdy nevrátím. Věděla jsem, že tohle byl náš poslední pokus o dítě. Poslední pokus o to, abychom si s naším dítětem zažili početí, těhotenství, porod, první minuty a dny. Cítila jsem se jako by mi někdo umřel, jako by něco ve mně zemřelo. Týden jsem plakala. Týden jsem oplakávala tuto ztrátu svých biologických dětí. Těch vysněných dětí, které se mi měly narodit. Měly být po mě, ale víc po mém úžasném manželovi. Dětí, které jsme měli mít, ale nikdy je mít nebudeme. Moc to bolelo".



Můj příběh začíná někde ve vlaku do Brna. Sedím a pláču, slzy se nezastavují po celou cestu. V té době máme s manželem diagnostikovanou sterilitu prvního stupně a už více než tři roky se snažíme neúspěšně počít dítě. Poslední a moc bolavý pokus se odehrál právě v Brně na soukromé klinice, kde jsme nechali mnoho tisíc a bohužel také naději na společné dítě. Do Brna jedu zaplatit a ukončit tento neúspěšný pokus, jedu zjistit, zda máme ještě vůbec nějakou naději na dítě.


Oplakávám naše společné dítě, vím, že mi lékař bude nabízet alternativy v podobě dítěte s dárcem, dárkyní nebo darovaná embrya. Vůbec mi to nedává smysl. Pak je přece mnohem smysluplnější přijmout dítě, které zůstalo samo – adoptovat. Jenže přijmout tento fakt moc bolí.


"Nikdy nebudu těhotná? Nikdy neucítím kopání miminka ve svém břiše? Nebudu u porodu svého dítěte? Dítě nebude podobné mému úžasnému manželovi, kterého tak miluju? Tohle všechno a mnohem víc mi tenkrát běželo hlavou. Bolelo to strašně moc".


O rok později sedíme s manželem na přípravách k adopci. Budou z nás náhradní rodiče! Rozhodli jsme se adoptovat! Ta naděje hraničící s jistotou je tak krásná!


"Po tom všem trápení v centrech asistované reprodukce, kde jsme si za mnoho tisíc kupovali naději, která vždy zhasla je tu to světlo na konci tunelu znovu".


Je jiné, ale svítí a přináší tolik naděje a radosti. Mám pocit, že už mi nevadí, že si své dítě nebudu moct počít, odnosit a porodit. Důležité je, že budeme jednou rodiči! Nevadí, že nám nebude podobné, že nebude mít nic po nás, už to pro nás vůbec není důležité! Bude úžasné a dokonalé přesně, tak jak je!


Devět měsíců od schválení a zařazení našeho spisu do seznamu vhodných budoucích adoptivních rodičů to přišlo! V ten den, jsem zrovna byla doma a měla jet do dalšího centra asistované reprodukce, kde bychom měli absolvovat další z pokusů o vlastní dítě. Bojím se a cítím, že to vlastně nechci, už si nechci ničit zdraví hromadou hormonů a léků, ale vidina miminka je silnější. Přesně v tu chvíli mi zvoní telefon. Na druhé straně je sociální pracovnice krajského úřadu, ptá se, jak se máme a zdá se, že chce jen doplnit nějaké podrobnosti do spisu. Chce vědět, zda bychom zvládli přijmout miminko přímo z porodnice. V té době se miminka mladší šesti týdnů bohužel do rodin nedávala, bylo to proto, že až v šesti týdnech biologická maminka podepisuje souhlas s adopcí a do té doby si svůj záměr má prostor a čas rozmyslet. Jenže pro miminko je, každá osamocená hodina velmi zraňující a stresující. Vnímám tedy tuto možnost jako úžasnou.

V té době byla naše starší dcera už na světě. Jenže, my jsme to ještě nevěděli. Dostali jsme víkend na rozmyšlenou, zda v tomto režimu zvládneme nějaké dítě přijmout. Pro nás to totiž znamenalo reálné riziko, že pokud si svůj záměr původní maminka dítěte rozmyslí, musíme dítě vrátit. I přes to, nám rozhodování moc dlouho netrvá. Velmi silně oba s manželem vnímáme, že to je to, co pro dítě můžeme udělat. Dát mu náruč co nejdříve, a to i za cenu vlastního obrovského strachu z jeho ztráty. Pokud to můžeme udělat, udělejme to!


V pondělí pak volá sociální pracovnice, mluvíme o našem rozhodnutí a ona přiznává, že děťátko, které můžeme takto přijmout a pro které si nás vytipovali jako náhradní rodiče je už na světě! Je to maličká holčička, je jí čtrnáct dní a bohužel je celou tu dobu sama v kojeneckém ústavě. Sděluje mi i mnoho dalších podrobností z jejího příběhu. Některé části jejího příběhu jsou moc těžké, ale máme odvahu a chuť to s ní sdílet a zvládnout! Milovat ji, být jejími rodiči. Takže se ptám, kdy už za ni budou moct? Druhý den? Každá hodina bez maminky, i když náhradní je pro dítě zraňující a stresující to už jsem tenkrát vnímala velmi silně. Bohužel vedení ústavu to vnímalo úplně jinak, trvalo týden, než mě k ní pustili! Týden byla zbytečně sama! V téhle chvíli jsem pocítila první ze ztrát, které se k náhradnímu rodičovství někdy velmi bolestně váží.


O týden později sedáme do auta a jedeme se seznámit s naší dcerou. Je to strašně zvláštní pocit. Je tam radost, je tam obrovský strach.


"Strach, jestli bude opravdu naše, jestli k sobě opravdu patříme. Strach, jaké to asi bude? Jaká bude ona? Co když to není miminko pro nás a nějak si nebudeme sedět? Co když se původní maminka rozmyslí, my si ji zamilujeme a budeme ji pak muset vracet? Bylo tam mnoho strachů a nejistot a také obrovské nadšení z toho, že se nám po těch letech čekání plní náš obrovský sen. Sen, že budeme rodina".


V kojeneckém ústavě přináší jedna z tet úplně maličký uzlíček a ptá se mě, jestli mi připadá krásná.


"Jenže mě v tu chvíli přijde jako úplně normální, cizí miminko. Není tam nic, láska na první pohled, žádné hvězdičky, srdíčka prostě nic".


Teta mi ji chce dát pochovat, ale já se bojím, abych ji nějak špatně nevzala a neublížila jí, a manžel to má podobě. Teta tedy malou položila na pohovku a poskytla nám soukromí. Seděli jsme tenkrát u té malé bytůstky s manželem snad dvě hodiny a jen ji pozorovali, hladili a vnímali. Tohle je naše dcera.


Kdy přišla láska? Trvalo to pouhé dva dny. Po tom, co manžel odjel do práce jsem zůstala v bytě kojeneckého ústavu, který sloužil pro případy, jako jsme byli my. Týden jsem tam s dcerou bydlela a učila se o ni pečovat. Bylo to skvělé, protože jsem měla podporu tet z ústavu. První noc byla náročná, ještě jsem na to svoje miminko nebyla vůbec napojená a nedokázala jsem se vzbudit, když se v noci budila hlady hned na začátku, když byla ještě neklidná. Takže mě vždy vzbudil už hlasitý pláč a já totálně dezorientovaná připravovala umělé mléko a při tom přebalovala naštvané, hladové miminko. Ráno jsem byla úplně vyřízená. Druhá noc, už ale byla jiná. Když jsem dceru někdy kolem druhé ráno krmila, tak její oči vyhledaly moje. Bylo to jako by pochopila, že jsem tu teď pro ni a že ji už nikdy neopustím. Ona byla najednou moje a já její. Od té chvíle se začala uvolňovat a uklidňovat a pro mě se stala tou nejkrásnější a nejúžasnější holčičkou na celém světě. Byla moje.


"Zpětně si myslím, že po těch letech neplodnosti a bolavých neúspěchů jsem měla jakousi vnitřní obranu, blok. Něco, co muselo prasknout, abych tu dokázala pro své přijaté děti být a pustit si je do srdce".


O tři roky později sedíme s manželem znovu na přípravách, protože žádáme o druhé dítě. Naše úžasná tříletá, zdravá, chytrá a prostě dokonalá holčička už chodí do školky a my si pro ni sourozence tak moc přejeme! Tentokrát je naděje mnohem menší. Sociální pracovníci z kraje nám říkají, že dětí volných do adopce je málo a pokud tak se dávají prvožadatelům. Že už jedno dítě máme a je spíše pravděpodobné, že druhé nikdy nedostaneme. Bylo moc frustrující a těžké to poslouchat. Zase tu byla ta bolest z neplodnosti a toho, že v tomto nemůžeme nijak ovlivnit svůj osud.


V té době jsme s manželem zavítali znovu do centra asistované reprodukce. Chtěli jsme vyzkoušet i tuto cestu a tím, že jsme byli náhradní rodiče, jsme se dokázali dost posunout. Takže jsme chtěli jít cestou darovaných embryí. Zachránit nějaké embryo, které by jinak za nějaký čas zničili. Jenže opět mi to celé přestalo dávat smysl. Když jsem zjistila, že takto to nefunguje. Embrya pro takový transfer doslova vyrábí na zakázku z dárců a dárkyň. To je děsivé. Lidé, kteří se nikdy nepotkali, mají spolu dítě, které odnosí někdo třetí. Jak se takové děti pak jednou vyrovnávají se svou identitou? Lžou jim o tom jejich rodiče? Tím, že jsem byla v té době už dost vědomý adoptivní rodič tak jsem věděla, že toto není pro mě cesta. S mou dcerou jsme se o jejím příběhu a příchodu do naší rodiny od miminka povídali a vnímali jsme a cítili, že takto otevřený vztah je to nejlepší a nejvíc co jí můžeme dát. Prostě mi to nedávalo smysl.


Tenkrát jsem zažila něco velmi silného. Odešla jsem z ordinace té lékařky v centru asistované reprodukce a věděla jsem, že se tam už nikdy, opravdu nikdy nevrátím. Věděla jsem, že tohle byl náš poslední pokus o dítě. Poslední pokus o to, abychom si s naším dítětem zažili početí, těhotenství, porod, první minuty a dny. Prostě vše, o co jsme byli se starší dcerou ochuzeni. Cítila jsem se jako by mi někdo umřel, jako by něco ve mně zemřelo. Týden jsem plakala. Týden jsem oplakávala tuto ztrátu svých biologických dětí. Těch vysněných dětí, které se mi měly narodit. Měly být po mě, ale víc po mém úžasném manželovi. Dětí, které jsme měli mít, ale nikdy je mít nebudeme. Moc to bolelo.


"Ale pak přišla úleva. Uvědomila jsem si, že teď nějak dokážu být lepší náhradní mámou".


Přijmout své děti tak jak jsou a podvědomě od nich nechtít, aby nahradily ty děti, které se mi měly narodit. Ty, které jsem si tak moc přála. Tohle jsou jiné děti, jsou to mé děti, ale také mají svůj příběh a já jsem tu od toho, abych jim byla tím nejlepším průvodcem, a oni tu nejsou od toho, aby plnily mé potřeby a sny.


O půl roku později se stalo něco úžasného. Zrovna jsem vyzvedávala dceru od babičky a našla jsem na telefonu, který zůstal v autě několik zameškaných hovorů. Nějaké pevné linky, nějaké mobily. Volám zpátky a tam se ozvala sociální pracovnice krajského úřadu. V prvních chvílích telefonátu jsem vůbec nechápala, měla jsem potřebu na ní být i trochu nepříjemná, ale jen do chvíle, než mi došlo, proč volá. Měli pro nás holčičku! Jen sedm dní starou, která na nás čekala v porodnici! Nevěřila jsem tomu, stále tvrdili, že druhé dítě nám nikdy nedají a pak tohle. Druhý den mě i manžela seznámili s příběhem naší druhé holčičky, viděli jsme i fotku. Příběh byl těžký, ale opět jsme se na to cítili a fotka byla hrozná :-D Bylo na ní červené, ošklivé mimino. I tak jsme do toho šli a jeli se na ni ihned podívat do porodnice.


Tentokrát to bylo jiné. Tak snadné! Tak jednoduché! Dali mi ji do náruče a byla moje. Automaticky jsem ji nakrmila, oblékla, tulila a bylo ji tak těžké opustit. Museli jsme ji ještě nechat poslední noc samotnou v porodnici, než se vyřídí všechny potřebné dokumenty. Druhý den jsme si ji mohli odvést domů. Bylo to tak rychlé! Od kouzelného telefonu byla doma za 48 hodin! Opět jsme přijali miminko v právní nejistotě a původní rodina si to mohla rozmyslet ještě dlouhé 4,5 měsíce. Bylo to těžké, jak pro nás, tak pro mou starší dceru, která miminko milovala, žárlila na něj a zároveň se o něj moc bála, aby nám ho někdo neodnesl. Všechno najednou a současně. Ale zvládli jsme to!


Holčičky rostly. První rok byl velmi těžký, pro starší holčičku to bylo jako by se otřásl celý svět. Šla do velkého regresu a žárlivosti. Mladší holčička se nám začala opožďovat ve vývoji. Dostala diagnózu centrální hypotonický syndrom a začala nám chodit až po mnoha rehabilitacích ve dvou letech. Ale všechno si to začalo postupně sedat, zlepšovat se.


Když přijmete děti do náhradní rodiny vždy si sebou nesou nějaká zranění. Ztráta biologické rodiny a osamění v ústavu nebo porodnici udělá s psychickou dětí strašně moc. I u nás to tak bylo a je. Naše zraněné děti potřebují jiné rodiče, jiné než pro děti, které by se nám narodily z lásky a v lásce vyrůstaly. Potřebují terapeutické rodiče. Takovým rodičem být je dost těžké. Já po těch letech chtěla být tou nejlepší mámou na celém světě. Vždyť konečně se mi splnil sen, mám dvě úžasné děti a chci být tou nejlepší mámou, jakou dokážu být.


S láskou a respektem ke všem dětem

Maminka J.

408 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše