Asistovaná reprodukce zahrnuje mnohem více jednotlivců než jen žadatele o tuto metodu. Definovat přesné hranice je obtížné, neboť neplodnost je složitá životní událost. Metody asistované reprodukce mohou zahrnovat použití dárcovských gamet a celý proces se neliší od cyklu využívajícího vlastní gamety. Celý proces ale může páry provázet negativní pocity dlouhou dobu, a to i v případě úspěšného porodu nebo adopce.
Reprodukce je v mnoha ohledech jedinečná a hraje velmi důležitou roli v procesu
nekonečnosti. Neschopnost mít děti je obecně považována za osobní selhání a životní tragédii. Sice život člověka v tomto případě neskončí, ale diagnóza neplodnosti pro jednotlivce může mít devastující dopad na jeho život. Jeho neplnění biologické role rodičovství je považováno za nesmírně důležité a klíčové. Rodina je stále považována za základní pilíř společnosti a má právo na ochranu ze strany státu. Je to jedno ze základních lidských práv, které umožňuje jednotlivcům vytvořit pevný a podpůrný sociální celek, který poskytuje péči, lásku a stabilitu. Neplodnost zůstala společenským tabu po celá staletí. S průběhem času a rychlým rozvojem v moderní vědě se naše postoje postupně měnily, ale touha po potomkovi, po pokračování rodiny, zůstává stále klíčovým tématem.
Kdo jsou dárci gamet?
Dárci gamet jsou v ČR anonymní. Současné moderní trendy v některých evropských zemích – Rakousko, Švýcarsko, Švédsko či Velká Británie kladou důraz na odtajnění, a naopak Francie, Španělsko a Česká republika mají zakotvenou dárcovskou anonymitu. Uzákonění anonymity dárců má za následek, že si páry nemohou vybrat konkrétního člověka jako dárce reprodukčních buněk. V praxi tedy není možné požádat blízkou osobu (sestru, kamarádku), aby se stala vaším dárcem. Aby se budoucí potomek co nejlépe podobal svým rodičům, reprodukční kliniky se vždy snaží najít vhodného dárce podle preferencí daného páru. Identitu dárce zná tedy pouze centrum asistované reprodukce. A schválení dárci se vzdávají (prozatím) veškerých rodičovských práv k budoucímu dítěti. Téma dárcovství v asistované reprodukci nese etické otázky.
Předpokládá se, že dítě má právo znát své biologické rodiče a po dosažení plnoletosti by mělo mít možnost získat informace o svých biologických kořenech. Na straně jedné stojí právo dárce na respekt k jeho soukromému životu a na straně druhé právo dítěte znát své rodiče. Proto také častým argumentem proti anonymitě dárcovství se poukazuje na neznalost biologických vazeb dítěte. Vede k tomu obava, že dítě, které vzniklo díky asistované reprodukci, může v dospělosti založit rodinu s osobou, která je mu pokrevně příbuzná, aniž by si toho bylo vědomo.
Jak ovlivňuje rozhodnutí budoucích rodičů přijmout darované gamety?
Celkově lze říci, že psychosociální aspekty asistované reprodukce jsou pro budoucí rodiče důležité a klíčové při rozhodování a výběru darovaných buněk. Ovlivňují mnoho aspektů emocionálního a rodinného života a je důležité brát tyto faktory v úvahu a zajistit podporu pro všechny zúčastněné osoby.
Vždy alespoň jeden z partnerů musí čelit ztrátě biologické vazby k dítěti, pokud je právě použita darovaná gameta. Muži, kteří se setkávají s darovanými spermiemi, mohou pociťovat ztrátu své existence, končí jeho pokračování rodu a tento proces bývá vždy emočně náročný. Ženy zažívají pocity ztráty ženské identity a tělesného selhání. Páry se mohou potýkat s pocitem prázdnoty, smutku a společenského tlaku, který může vést k pocitu nedostatečnosti anebo izolaci.
Především se obávají, jak bude miminko vypadat, jakou bude mít povahu a zda bude v dospělosti zdravé. A také, jak se bude postupovat v případě velmi vážné nemoci. Z tohoto důvodu je skutečně důležité, aby dárce nebyl zcela anonymní. Aby pro budoucí rodiče existovala možnost získat identitu dárce v případě závažného onemocnění. Právě proto může být anonymita dárců pro budoucí rodiče problematická a vyvolávat obavy. K etickým otázkám se dále mohou připojovat náboženské a kulturní hlediska.
A jak to bude s identitou dítěte?
Co se týká identity dítěte, je důležité si uvědomit, že geny matky a otce nejsou samy o sobě zárukou toho, že dítě bude mít fyzické a psychické charakteristiky rodičů. Jedná se o jeden z mýtů, který tvrdí, že genetická vazba k dítěti zaručuje jeho podobnost s rodiči. Skutečnost je složitější, a to proto, že vzhled a charakter jsou ovlivněny mnoha faktory, včetně epigenetických mechanismů, tedy procesů v prenatálním vývoji, vlivem prostředí, výchovou a sociálními interakcemi.
Pokud se ptáme na otázku identity u dětí – a to nejen podle profesora Matějčka, ale i dalších výzkumů – klade se především důraz zejména na uspokojování základních potřeb dítěte. Mezi tyto potřeby patří například potřeba attachmentu (způsob, jakým dítě zažívá bezpečí, důvěru a pocit blízkosti k pečující osobě). Tedy vytvoření pevného vztahu mezi miminkem a jednou osobou. Tímto vztahem se zamezuje psychické deprivaci, aby dítě nebylo vystaveno nedostatku péče a emocionálního kontaktu. Důležité je, aby potřeby dítěte byly uspokojovány z psychosociálního hlediska, bez ohledu na to, jaký je konkrétní vztah mezi dítětem a osobou – zda je to biologický, genetický nebo právní vztah.
Nejvýznamnější a nejtěžší etapa pro rodiče?
Schopnost naplňovat potřeby dítěte je závislá na zralosti jednotlivce. Vytváření vztahu,
vzájemné poznávání a vytváření citového pouta s dítětem trvá určitou dobu. Během
těhotenství dochází u matky k hormonálním změnám, které přispívají k vytvoření pevného citového spojení s dítětem. U otců, kteří hormonálními změnami neprocházejí, se tento vztah rozvíjí postupem času. Je známo, že vztah matky k dítěti se utváří dlouho po porodu, stejně jako po přijetí dítěte do rodiny, například při asistované reprodukci.
Také není tajemstvím, že matky si svého dítěte zpravidla velmi rychle získají, například hned po pozitivním výsledku těhotenského testu nebo telefonátu z OSPOD při osvojení dítěte.
Vztahy mají zásadní význam v období puberty. Právě v tomto období, se mladí lidé začínají osamostatňovat a hledají odpověď na otázku „Kdo jsem?“. A to platí zejména pro děti v náhradní rodinné péči. Jejich psychosociální vývoj v rodině s genetickými vazbami není podstatně odlišný od dětí, které vyrůstají s biologickými rodiči. Právě zde je příkladem problematika náhradní rodinné péče. Uvedu pro srovnání, kolik rodičů s biologickou vazbou se nemůže nebo nechce postarat o své dítě nebo dokonce jim způsobuje fyzické ublížení?
Proto na otázku: „Zda mají informovat rodiče děti z darovaných gamet o jejich pravé identitě?“ se často váže silná emoční odezva. Informování rodičů dětí z darovaných gamet o jejich skutečné identitě je komplexní otázkou, která nejenom v odborné společnosti vyvolává různé reakce. Neexistuje doposud jednotný názor mezi odborníky ani mezi samotnými rodiči.
Tento aspekt je často důležitým tématem v terapii. Někteří rodiče se rozhodnou informovat své děti brzy, a to včetně svého nejbližšího okruhu, zatímco jiní se rozhodnou o těchto záležitostech striktně mlčet. Je pravda, že v případě adopce může existovat značné riziko prozrazení biologického původu dítěte. Navíc v ČR ukládá zákon informovat osvojené dítě o jeho původu nejpozději do začátku školní docházky. V případě asistované reprodukce je toto riziko mnohem menší. A žádné nařízení informovat děti počaté z darovaných buněk doposud neexistuje. Každý pár a každá rodina se s tímto rozhodnutím vyrovnává individuálně, s ohledem na své vlastní hodnoty, životní situaci a etické úvahy.
Pokud se však rodiče rozhodnou svým dětem říct pravdu, neměli by ji zkreslovat. Je důležité dodržovat zásadu otevřené komunikace a pracovat s příběhem. Stále platí, že není nic horšího než se dozvědět o svém původu od někoho jiného, cizího (ano, pane profesore, stále máte pravdu). Nikdy nesmíme opomenout, že slova, která jednou zazněla, nelze vrátit zpět. A v tomto ohledu platí tato pravda dvojnásobně.
S láskou ke všem dětem z darovaných buněk.
Tým IPSP
Poskytujeme psychosociální poradenství osobám nejenom na cestě za rodinou a k objednání prosím použijte kontaktní formulář na webu. https://www.ipsp.cz/objednavaci-formular