Nikdo nás neučí žít po smrti partnera. Přesto je to zkušenost, která čeká mnoho z nás

Ztráta životního partnera neznamená pouze ztrátu člověka, kterého jsme milovali. Mění každodennost, vztahy, role, plány do budoucna i způsob, jakým jsme dlouhá léta přemýšleli sami o sobě. Po letech společného života se samozřejmé „my“ mění v nové a často velmi nejisté „já“. Truchlení proto není cestou zpět k životu před ztrátou. Je postupným hledáním způsobu, jak žít v realitě, která je jiná a přitom neztratit vztah k tomu, kdo zemřel.

Neztrácíme pouze člověka

Když zemře životní partner, může se zvenčí zdát, že člověk prochází především ztrátou významného vztahu. Ve skutečnosti bývá rozsah změny mnohem širší. Dlouhodobé partnerství postupně vytváří společný systém každodenního života. Partneři mají své role, zvyklosti, rituály, společná rozhodnutí, sociální vazby, způsob trávení času i představu budoucnosti. Mnoho z toho už po letech nemusí být vědomě domlouváno. Člověk jednoduše ví, komu večer řekne, co se během dne stalo, s kým bude plánovat víkend, kdo zařídí určité praktické věci nebo koho se zeptá, když si nebude jistý. Postupně tak nevzniká pouze vztah dvou samostatných lidí, ale také jejich společné „my“. Smrt partnera proto zasahuje nejen citovou vazbu, ale také strukturu každodennosti a vlastní identity. Pozůstalý člověk se ocitá před úkolem znovu se orientovat ve světě, který byl dlouhou dobu uspořádán pro dva.

Někdy nejvíce bolí právě obyčejnost

Význam ztráty se nemusí nejsilněji připomínat při výročí nebo významných událostech.

Často se ozývá v úplně běžných chvílích. Když člověk automaticky sáhne v obchodě po něčem, co měl partner rád. Když chce někomu zavolat a na okamžik zapomene, že už nemůže. Když přijde domů a nemá komu vyprávět, co se stalo. Když se musí rozhodnout o něčem, o čem se dříve rozhodovali společně. Právě každodennost znovu a znovu ukazuje, že svět, který člověk znal, se změnil. A současně právě v ní může velmi pomalu vznikat nový způsob života. Člověk se učí rozhodovat sám za sebe, vytváří nové rituály, přebírá jiné role a postupně zjišťuje, kým je nyní. Neznamená to, že musí předchozí společný život opustit nebo vymazat. Nové „já“ nemusí vzniknout odstraněním někdejšího „my“.

Truchlení není pouze smutek

Představa, že správnou reakcí na smrt milovaného člověka je především hluboký smutek, může být pro pozůstalé paradoxně zatěžující. Truchlení může zahrnovat bolest a stesk, ale také hněv, strach, bezmoc, osamělost, vinu, úzkost, otupělost a někdy také úlevu. Ta se může objevit například po dlouhém období nemoci, intenzivního pečování, nejistoty nebo sledování utrpení blízkého člověka. Pozůstalého potom může vlastní úleva zaskočit a vyvolat výčitky: Jak mohu cítit úlevu, když někdo, koho jsem miloval, zemřel? Podobně mohou působit první okamžiky radosti. Člověk se po dlouhé době něčemu zasměje, prožije příjemný den, odjede na dovolenou nebo začne znovu plánovat a spolu s radostí se objeví vina. Jenže jednotlivé emoce nejsou měřítkem kvality vztahu. Úleva neznamená nedostatek lásky. Vztek neznamená, že byl vztah špatný. A schopnost znovu prožívat radost neznamená, že člověk zapomněl.

„Už by ses měl/a vrátit do normálu“

Okolí může mít pochopitelnou potřebu vidět, že se pozůstalému postupně daří lépe. Někdy se však tato potřeba promění v očekávání, že se člověk po určité době „vrátí do normálu“. Jenže kam přesně? Původní život počítal s přítomností člověka, který zemřel.

Proto nemusí být cílem truchlení návrat do stavu před ztrátou. Jde spíše o postupnou adaptaci na život, ve kterém ztráta zůstává součástí osobního příběhu, ale nemusí určovat každý další den. Současné porozumění truchlení také neopírá zdravou adaptaci o představu, že se pozůstalý musí od zemřelého „odpoutat“. Vztah může pokračovat jiným způsobem prostřednictvím vzpomínek, hodnot, společných zkušeností, rodinných příběhů, rituálů nebo toho, co si člověk ze vztahu nese dál. Pokračovat v životě a zachovat vztah k zemřelému se tedy vzájemně nevylučuje.

A co když přijde nový vztah?

Velmi citlivým tématem může být také možnost nového partnerského vztahu. Pozůstalý může prožívat vinu nebo obavu, že nový vztah znamená zradu zemřelého partnera. Někdy přichází také hodnocení okolí nový vztah může být podle někoho „příliš brzy“, podle jiného naopak pozůstalý „zůstává sám už příliš dlouho“. Pro truchlení ale neexistuje univerzální časový plán. Nový člověk nenahrazuje toho, kdo zemřel. Stejně jako nový vztah nemusí rušit význam vztahu předchozího. Lidský život může obsahovat více významných vztahů a skutečnost, že člověk znovu miluje, neznehodnocuje lásku, kterou prožil dříve. Člověk nemusí zůstat sám ani nešťastný, aby dokazoval, že pro něj zemřelý partner byl důležitý.

Podpora nekončí pohřbem

Bezprostředně po úmrtí bývá kolem pozůstalého často mnoho lidí. Přicházejí kondolence, je potřeba vyřídit praktické záležitosti, organizuje se rozloučení a rodina může fungovat v režimu nutných úkolů. Později se okolí postupně vrací ke svému životu.

Právě tehdy ale může naplno vystoupit realita ztráty. Podpora pozůstalých proto není potřebná pouze v prvních dnech. Významná může být i po týdnech a měsících při prvních svátcích, narozeninách, výročí, dovolené, při důležitých rozhodnutích nebo jednoduše ve chvíli, kdy už se ostatní přestali ptát. Blízcí přitom nemusí znát „správná slova“. Často je podstatnější nezmizet, nebát se o zemřelém mluvit, naslouchat a respektovat, že potřeby každého člověka mohou být jiné.

Kdy může pomoci odborná podpora

Truchlení samo o sobě není nemoc a bolest po smrti blízkého člověka není něco, co je potřeba automaticky léčit. Odborná podpora však může být užitečná kdykoli, kdy člověk cítí, že na svou situaci nechce nebo nemůže zůstávat sám. Nemusí čekat až do chvíle, kdy přestává zvládat každodenní život. Zvýšenou pozornost si zaslouží situace, kdy obtíže dlouhodobě významně narušují fungování, člověk se výrazně izoluje, přestává o sebe pečovat nebo se objevují závažné depresivní, úzkostné či jiné psychické obtíže.

Podporu mohou podle potřeb člověka poskytovat psychologové a psychoterapeuti, krizoví interventi, poradci pro pozůstalé i další odborníci. Po smrti partnera se člověk nemusí „vrátit“ do života, který měl předtím. Ten byl vytvořen pro dva a ztrátou se nenávratně změnil. To ale neznamená, že dobrý život skončil spolu se smrtí milovaného člověka. Postupně může vznikat život nový. Může v něm být místo pro smutek i radost, pro vzpomínky i nové zkušenosti, pro vztah k zemřelému i vztahy, které teprve přijdou.

Možná tedy nejde o to přestat být „my“. Spíše se člověk postupně učí znovu být „já“ a přitom si smí ponechat všechno důležité, co společné „my“ do jeho života přineslo.

Článek vznikl v návaznosti na rozhovor pro Novinky.cz: "Nikdo nás neučí žít po smrti partnera. Přesto je to zkušenost, která čeká mnoho z nás", ve kterém se k tématu vyjadřuji jako krizová interventka a poradkyně pro pozůstalé.

https://www.novinky.cz/clanek/lifestyle-sex-vztahy-nikdo-nas-neuci-zit-po-smrti-partnera-presto-je-to-zkusenost-ktera-ceka-mnoho-z-nas-40592756

Tým IPSP