O naší cestě za miminkem

Šťastných příběhů není nikdy dost. A proto vám ho pro inspiraci rádi sdílíme. Milé mamince za to velmi děkujeme a celé rodině přejeme mnoho štěstí a těšíme se, až si miminko pochováme.


O tom, že počít dítě není samozřejmost, jsem se přesvědčila už v 26 letech. Byla jsem mladá, zdravá, nechápala jsem, proč to nejde. Možná to bylo tím, že jsem se brala deset let antikoncepci a menstruace po vysazení přicházela jen sporadicky. Možná jsem byla moc netrpělivá. Každopádně po půl roce, kdy jsem byla téměř bez menstruace, jsem se to rozhodla řešit. Následoval kolotoč různých vyšetření, který odhalil řadu „důvodů“. Těmi hlavními byly PCO neboli syndrom polycystických vaječníků na mojí straně a špatný spermiogram na straně partnera. Verdikt zněl, bez umělého oplodnění neotěhotníte, ale jste mladá a času máte dost. Asi jsem měla tehdy štěstí v neštěstí na nesmírně pečlivého doktora, který nás poslal na veškerá možná vyšetření včetně genetiky a imunologie ještě před prvním IVF. Dokonce jsem po laparoskopii dostala možnost vyrazit na měsíc do Františkových lázní. Dodnes jsem přesvědčená, že to zafungovalo a já měsíc po návratu z lázní s pomocí umělého oplodnění otěhotněla. Bylo mi 28 let.


Těhotenství bylo náročné – krvácení celý první trimestr, hrozba předčasného porodu, ale nakonec se mi narodil zdravý syn Jakub, kterému je dnes už neuvěřitelných 10 let.


Můj příběh ale pokračoval. Když byl Kuba malý, toužila jsem ještě po jednom miminku. Myslela jsem si, že když to vyšlo jednou, vyjde to i podruhé. Nejdřív jsme zkoušeli přirozeně a po nějaké době jsme

opět zašli na kliniku asistované reprodukce. Podruhé ani potřetí už jsme štěstí neměli, i když jsme měli vždy dost embryí, k zavedení jich bylo vhodných jen málo. Pár let jsem se snažila to nevzdat, vyzkoušela jsem inseminaci, nativní cyklus, minimální stimulaci, ale nikdy už jsem těhotná nebyla. Nakonec jsem se rozhodla to vzdát. Každá žena v podobné situaci, ale tuší, že vzdát to v hlavě je ta nejtěžší věc. Smíření se s tím, že další dítě už nebude je náročné, na druhou stranu, když už jedno dítě máte, je to o něco snazší. Postupně jsem se zaměřila na práci, ve které se mi dařilo, Kuba rostl a dělal nám radost, ale náš vztah s manželem začínal mít stále více trhlin. Nakonec jsme se rozvedli.


A tím začala nová životní etapa. Našla jsem si přítele, se kterým jsem se cítila šťastná. Oba jsme měli jedno dítě, oba jsme byli rozvedení a postupně jsme se domluvili, že si nebudeme chránit a případné

miminko necháme „osudu“. Byla jsem přesvědčená, že už těhotná nebudu. Rok a půl jsme se nechránili, menstruace chodila přesně po 28 dnech (na rozdíl od „mládí“ se mi cyklus krásně srovnal). Na těhotenství jsem se ale rozhodně neupínala a když mi čas od času měsíčně vynechaly (občas jsem měla zpoždění plus mínus týden), udělala jsem si jen pro jistotu test, abych věděla, na čem jsem. Žádné lovení duchů, žádné modlení se, aby se tam ta druhá čárka objevila. Jaké pro mě bylo ale překvapení, když jsem v čerstvých 39 letech tu druhou čárku na testu přeci jen objevila. Ten pocit se nedá ani popsat. Když s něčím nepočítáte, nečeká to, je to úplně jiná. Najednou jsem cítila překvapení, úžas, ale i strach. To přeci není možné…


Abych to ale celé zkrátila. Zázrak se přeci jen stal. Asi do jisté míry pomohla změna partnera, srovnaná psychika a nadhled, ale miminko si ke mně cestu našlo. A světe div se, je to vytoužená

holčička. I když vím, že v „pozdějším“ věku jsou rizika mnohem větší, snažím se nestresovat a oproti prvnímu těhotenství po IVF jsem mnohem klidnější a cítím se líp.


Ráda bych tímto příběhem povzbudila ženy, které prožívají něco podobného. Vím, že každému se to stát nemusí. Ale přesto, zázraky se zkrátka dějí a nejenom v pohádkách.


Paní Martina (39 let)

18 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

VÝZVY