INSTITUT PSYCHOSOCIÁLNÍ PÉČE

Pokud smutek nemá místo, kde by mohl být vysloven, stává se těžším. Neviditelní truchlící žijí často mezi námi: prarodiče, sourozenci, otcové, blízcí přátelé a mnozí další, jejichž vztah ke ztrátě nebyl společensky rozpoznán. Přesto si nesou příběh, který potřebuje být vyslechnut, aby se mohl stát součástí života, ne jeho skrytou trhlinou.

Terapie může být místem, kde ztráta dostává uznání, a vy znovu nacházíte své tempo, sílu i důvěru v život.

Děti potřebují vědět, že jejich otázky jsou vítané, i když se opakují, a že jejich smutek, hněv či vina jsou přirozené. Pomáhá také nabídnout jim možnost aktivně se zapojit do rozloučení prostřednictvím rituálů, obrázků, psaní dopisu nebo vzpomínkových činností. Takové kroky posilují pocit bezpečí a dávají dítěti jasný signál, že není v těžké situaci samo.

Umírání se v naší společnosti často odehrává za zavřenými dveřmi. Beze slov, bez rituálů, bez doprovázení. A přitom právě rozloučení lidské, důstojné a opravdové hraje klíčovou roli v tom, jak se nám daří žít dál.

Ani v létě se neztrácíme z dohledu. Setkání, smích, novinky i důvod k oslavě, to vše jsme prožily při našem srpnovém setkání týmu Institutu psychosociální péče.

Ztratit dítě při násilném činu je bezpochyby jednou z nejničivějších zkušeností, jaké si lze představit. Když navíc dojde k tomu, že takto zlomený rodič sám svůj život ukončí, odhaluje to hloubku bolesti, která se v tichosti a osamění rozprostře do každodenního bytí.

Valentýn bývá oslavou lásky, ale co když ji nemáme komu dát? Co když jsme si představovali rodinu, kterou nemáme?

Někdy se však může stát, že smutek neustupuje, dokonce sílí a začíná výrazně ovlivňovat každodenní fungování.

Loni jste třeba zdobili stromeček spolu, radovali se z dárků a smáli se u štědrovečerní večeře. Letos cítíte jen prázdnotu.