INSTITUT PSYCHOSOCIÁLNÍ PÉČE

Truchlení samo o sobě není nemoc a bolest po smrti blízkého člověka není něco, co je potřeba automaticky léčit. Odborná podpora však může být užitečná kdykoli, kdy člověk cítí, že na svou situaci nechce nebo nemůže zůstávat sám. Nemusí čekat až do chvíle, kdy přestává zvládat každodenní život.

V minulosti byla deprese často vysvětlována jako důsledek „nedostatku serotoninu“. Současné poznatky neurovědy však ukazují, že tento model je příliš zjednodušený.

Člověk může celý den sedět, fyzicky se příliš nenamáhat, a přesto večer cítit, že už nemá sílu vůbec na nic. Únava totiž nevzniká jen z množství vykonané práce. Vyčerpávat nás může také dlouhodobé napětí, neustálé přepínání pozornosti, množství drobných rozhodnutí i pocit, že musíme být stále dostupní. „Vždyť jsem dnes vlastně nic neudělala. Tak proč jsem tak unavená?“ Tuto otázku si klade mnoho lidí. Často ji navíc doprovází pocit viny. Jako bychom na únavu měli p

Ženy kolem 45 let se dostávají do období, kdy se na ně z několika stran současně valí očekávání, povinnosti i emoční nároky. Pečují o děti, řeší práci a přebírají stále větší odpovědnost za své rodiče. Společnost jejich vyčerpání často nevidí a ani neuznává. Právě tento dlouhodobý skrytý tlak stojí za mnoha případy vyhoření žen ve středním věku.

Prvním krokem bývá zastavení a pojmenování. Co se změnilo? Co teď potřebuji? Co se mezi námi děje?

Genetická predispozice hraje roli, ale prostředí a rané zkušenosti bývají zásadní. Často jde o pokus, jak zvládnout psychickou bolest, prázdnotu, pocity méněcennosti nebo osamělost.

Toxický člověk podle ní není ten, s kým se občas pohádáme nebo si nerozumíme. „Jde o osobu, která opakovaně a dlouhodobě narušuje naši psychickou pohodu, znevažuje naše pocity, manipuluje s námi, vyvolává vinu, vyčerpává nás a zároveň není otevřená žádné změně či sebereflexi,“ vysvětluje Hanušová.

Uniformní krása, kterou denně sledujeme na Instagramu, není jen estetickým fenoménem stává se kulturním vzorcem, který formuje sebehodnocení žen a dívek.

Ztratit dítě při násilném činu je bezpochyby jednou z nejničivějších zkušeností, jaké si lze představit. Když navíc dojde k tomu, že takto zlomený rodič sám svůj život ukončí, odhaluje to hloubku bolesti, která se v tichosti a osamění rozprostře do každodenního bytí.

Článek na eMimino.cz s názvem „Co dělat, když děti vyrostou a zůstaneme zase jenom my dva?“ od naší kolegyně Renaty Hanušové se citlivě věnuje tématu, které může být pro mnoho párů náročné – období, kdy děti opouštějí domov a manželé zůstávají sami.

Traumatické připoutání je psychologický stav, kdy oběť zůstává emocionálně, psychicky nebo i fyzicky závislá na člověku, který ji zneužívá.

Někdy se však může stát, že smutek neustupuje, dokonce sílí a začíná výrazně ovlivňovat každodenní fungování.

Vaše duševní zdraví je důležitější než vaše zaměstnání, očekávání vaší rodiny, názor kohokoli jiného nebo počet druhů napečeného cukroví.

Loni jste třeba zdobili stromeček spolu, radovali se z dárků a smáli se u štědrovečerní večeře. Letos cítíte jen prázdnotu.

Článek nabízí čtenářům nejen teoretické poznatky, ale především praktické kroky, které mohou snadno vyzkoušet doma.

Společným bubnováním jsme chtěli upozornit na význam prevence násilí a zneužívání dětí.

Podcastu Už budu! se zaměřuje na téma, které může být pro mnohé z nás překvapivé, ale je neoddělitelnou součástí reality: závislost na sexu.

Mít jasné, realistické a konkrétní cíle vám pomůže udržet se na správné cestě. Například: „Chci být bez alkoholu měsíc a pak pokračovat.“

Léčba závislostí zahrnuje různé přístupy, které se přizpůsobují konkrétním potřebám jednotlivce a typu závislosti.

Je důležité věnovat prevenci závislostí a udržování zdravých rituálů v zimních měsících zvýšenou pozornost.